Explanation
25. 12. 2007
"O co de?" zeptám se nedůvěřivě. Začíná to
bejt vážně divný.
"Jde o to... že..." nadechne se máma, a pak zavrtí hlavou. "Já vlastně ani nevím, kde začít."
"Co takhle od začátku?" prohodim. To ale eště nemám nejmenší ponětí, že ten začátek bude sakra dlouhej.
Máma se zoufale koukne na Siriuse, jako by snad chtěla, aby začal on. Dobře, možná se znali, ale to nemění nic na tom, že furt nevim, vo co gou.
Ale protože Sirius neřekne ani bé, nakonec to nakousne mamka: "Jak jistě víš, Celie, dostala jsi zvláštní dar, který ti dovolil studovat tuto školu, a přestože tvé výsledky nejsou nijak omračující, troufám si tvrdit, že máš stále naději stát se talentovaným inkarnátorem."
Odfrknu si. Já a inkarnátor? Ale moment... "Jak to vlastně víš? Nikdy ses o mý školní výsledky nezajímala."
Máma se na mě divně podívá, a pak prohlásí: "Nemusí být vše tak, jak se to často zdá."
Jenom na ni vytřeštim oči. A to má bejt zas co? Nějakej filozofickej dýchánek? Protože jestli jo, du pro Fostera. Ten si to zaručeně užije víc než já.
"Pravda je, že nevíš spoustu věcí," pokračuje máma v tom tajuplným výkladu a já začínám mít strach. Todle bude asi fakt vážný. Jestli na světě něco nesnášim, tak to, že něco nevim. Něco, co bych přitom vědět měla.
"Jako který, třeba?" vypálim trochu rozladěně.
A pak to začalo. Bajty a bajty informací, který mě zahlcovaly a nedovolovaly mi se ani pořádně nadechnout. Tady už totiž začal mluvit i Sirius...
"Na světě existují tři základní skupiny lidí. Ne, než se začneš vyptávat, nech mě mluvit. Je toho hodně a pokusím se ti to vysvětlit co nejjednodušeji."
To má ale člověk štígro, co? Zas přídu vo to šťavnatý vokolo, co mám tak ráda. Všechny klepy a tak... No, neva. Popojedem.
"První skupina, ta nejrozšířenější, jsou mudlové. Lidé, kteří nemají žádný zvláštní talent ani nadání, jinak řečeno běžné obyvatelstvo. Druhou skupinu tvoří média, mediátoři a inkarnátoři - jako ty a tví přátelé. Určitě jsi pochopila, že vás moc není, vzhledem k tomu, že tohle je jediná škola svého druhu na světě. A třetí skupina, mnohem početnější než mediátoři, ale přesto miniaturní oproti počtům mudlů, jsou kouzelníci. Jako já a tvoje matka. Jak už jsem ř-"
"Moment!" skočim mu do toho. "Co tim jako chcete říct, že vy a máma jste kouzelníci? To jako, že taháte králíky z klobouku?"
"Ne," zamračí se Sirius a už se chystá něco říct, když ho máma zarazí.
"Počkej," řekně. "Myslím, že nejjednodušší bude názorná ukázka."
"Ukázka čeho?" chci vědět a zírám, jak mamka vytahuje ze svýho klokaního svetru takovej klacek, co vypadá jako přerostlý párátko. Mávne s nim k pracovnímu stolu pod oknem a já nestačim zírat. Místo kolečkový židle tam sedí přesně takovej bílej králík, jakýho jsem si vždycky představovala, že kouzelníci tahaj z toho pověstnýho klobouku.
"No nazdar," ujede mi a zírám, jak králík očuchává nohy stolu a koberec.
"Můžeš si na něj klidně sáhnout," prohodí mamka. "Je živý."
"To vidim," utrousim a sehnu se pro to chundelatý stvořeníčko, který teď očuchává mojí ruku a vzápětí mi začne olizovat prsty. Zvednu ho do náruče. Asi se mu moc nelíbí, že ho tahám za kožich, ale když si ho přitisknu k hrudi, můžu jasně pod dlaněma cejtit, jak mu tluče srdce a jeho fousky mě šimraj na tváři.
No fajn.
Kouknu na ty dva trochu konsternovaně: "Takže předpokládám, že touhle ukázkou to nekončí."
"To ne," usměje se na mě mamka a setře si slzu, která jí stejká po tváři. "Máme ti ještě hodně co říct. Pojď si sednout, tohle bude asi na delší povídání."
Já vim. Nějak mi došla řeč. A co byste dělali vy? Máma vám přímo před očima promění židli na králíka, kterýmu se zřejmě strašně líbí vaše levý ucho, kousek od vás stojí maník, kterej tvrdí, že je váš táta, máma se po deseti letech probere z apatie a oba maj pro vás očividně spoustu novinek, vo kterejch si nejsem vůbec jistá, jestli se mi budou líbit.
Ale co. Přežila jsem Fostera, přežiju všechno.
"Jde o to... že..." nadechne se máma, a pak zavrtí hlavou. "Já vlastně ani nevím, kde začít."
"Co takhle od začátku?" prohodim. To ale eště nemám nejmenší ponětí, že ten začátek bude sakra dlouhej.
Máma se zoufale koukne na Siriuse, jako by snad chtěla, aby začal on. Dobře, možná se znali, ale to nemění nic na tom, že furt nevim, vo co gou.
Ale protože Sirius neřekne ani bé, nakonec to nakousne mamka: "Jak jistě víš, Celie, dostala jsi zvláštní dar, který ti dovolil studovat tuto školu, a přestože tvé výsledky nejsou nijak omračující, troufám si tvrdit, že máš stále naději stát se talentovaným inkarnátorem."
Odfrknu si. Já a inkarnátor? Ale moment... "Jak to vlastně víš? Nikdy ses o mý školní výsledky nezajímala."
Máma se na mě divně podívá, a pak prohlásí: "Nemusí být vše tak, jak se to často zdá."
Jenom na ni vytřeštim oči. A to má bejt zas co? Nějakej filozofickej dýchánek? Protože jestli jo, du pro Fostera. Ten si to zaručeně užije víc než já.
"Pravda je, že nevíš spoustu věcí," pokračuje máma v tom tajuplným výkladu a já začínám mít strach. Todle bude asi fakt vážný. Jestli na světě něco nesnášim, tak to, že něco nevim. Něco, co bych přitom vědět měla.
"Jako který, třeba?" vypálim trochu rozladěně.
A pak to začalo. Bajty a bajty informací, který mě zahlcovaly a nedovolovaly mi se ani pořádně nadechnout. Tady už totiž začal mluvit i Sirius...
"Na světě existují tři základní skupiny lidí. Ne, než se začneš vyptávat, nech mě mluvit. Je toho hodně a pokusím se ti to vysvětlit co nejjednodušeji."
To má ale člověk štígro, co? Zas přídu vo to šťavnatý vokolo, co mám tak ráda. Všechny klepy a tak... No, neva. Popojedem.
"První skupina, ta nejrozšířenější, jsou mudlové. Lidé, kteří nemají žádný zvláštní talent ani nadání, jinak řečeno běžné obyvatelstvo. Druhou skupinu tvoří média, mediátoři a inkarnátoři - jako ty a tví přátelé. Určitě jsi pochopila, že vás moc není, vzhledem k tomu, že tohle je jediná škola svého druhu na světě. A třetí skupina, mnohem početnější než mediátoři, ale přesto miniaturní oproti počtům mudlů, jsou kouzelníci. Jako já a tvoje matka. Jak už jsem ř-"
"Moment!" skočim mu do toho. "Co tim jako chcete říct, že vy a máma jste kouzelníci? To jako, že taháte králíky z klobouku?"
"Ne," zamračí se Sirius a už se chystá něco říct, když ho máma zarazí.
"Počkej," řekně. "Myslím, že nejjednodušší bude názorná ukázka."
"Ukázka čeho?" chci vědět a zírám, jak mamka vytahuje ze svýho klokaního svetru takovej klacek, co vypadá jako přerostlý párátko. Mávne s nim k pracovnímu stolu pod oknem a já nestačim zírat. Místo kolečkový židle tam sedí přesně takovej bílej králík, jakýho jsem si vždycky představovala, že kouzelníci tahaj z toho pověstnýho klobouku.
"No nazdar," ujede mi a zírám, jak králík očuchává nohy stolu a koberec.
"Můžeš si na něj klidně sáhnout," prohodí mamka. "Je živý."
"To vidim," utrousim a sehnu se pro to chundelatý stvořeníčko, který teď očuchává mojí ruku a vzápětí mi začne olizovat prsty. Zvednu ho do náruče. Asi se mu moc nelíbí, že ho tahám za kožich, ale když si ho přitisknu k hrudi, můžu jasně pod dlaněma cejtit, jak mu tluče srdce a jeho fousky mě šimraj na tváři.
No fajn.
Kouknu na ty dva trochu konsternovaně: "Takže předpokládám, že touhle ukázkou to nekončí."
"To ne," usměje se na mě mamka a setře si slzu, která jí stejká po tváři. "Máme ti ještě hodně co říct. Pojď si sednout, tohle bude asi na delší povídání."
Já vim. Nějak mi došla řeč. A co byste dělali vy? Máma vám přímo před očima promění židli na králíka, kterýmu se zřejmě strašně líbí vaše levý ucho, kousek od vás stojí maník, kterej tvrdí, že je váš táta, máma se po deseti letech probere z apatie a oba maj pro vás očividně spoustu novinek, vo kterejch si nejsem vůbec jistá, jestli se mi budou líbit.
Ale co. Přežila jsem Fostera, přežiju všechno.
Pěkné
(Hilda, 7. 3. 2008 21:04)