Surprise
25. 12. 2007
"Ježíši," zašklebim se nad talířem. "Taky by
jim nic neuďálo, kdyby se koukli do tý kuchyňský bible s názvem kuchařka.
Taky se ti zdá, že to vůbec neni
posolený?"
"Hm," odfrkne si Cathleen nad bramborovou kaší. "Chutná to jako mouka. Vsadim se, že to je z prášku."
"Nejspíš. A ta ryba je napůl syrová," stěžuju si dál.
Nemám ráda bouřky. Když je bouřka, skoro na celym ostrově dycky vypadne proud - mimo hlavní budovy, kde jsou záložní generátory. Na koleji, kde s Cathleen bydlíme, ale žádnej takovej neni, takže se musíme spokojit s nevábnejma službama ostrovní jídelny. Normálně si totiž vaříme jídlo v naší kuchyni za klubovnou dole v přízemí, ale bez proudu...
Aby bylo jasno, tady v Pacifiku jsou bouře fakticky vzácný, ale když už ňáká dorazí, tak je to dycky vo krk. Už jenom proto, že se tu v poledne setmí jako by byla půlnoc. A tak je dost nebezpečný pokoušet se v takový tmě ukuchtit večeři, i když u nás máme plynovej sporák.
Radši jsme šly do obecný jídelny.
Ovšem jídlo je tu tak nepoživatelný, že to brzo zase vzdáme a s pomyšlenim, že si dáme k večeři jenom ňákej chleba s máslem nebo pomazánkou, se zas začnem ploužit na kolej, krejíce si hlavy pod plastovejma pláštěnkama. Používat v tomdle počasí dešťník je stejně úplně na nic.
Když ale dorazíme do pokoje na koleji, napadne mě, že tadle bouřka musí mít ňáký halucinogenní účinky, bže najdu na posteli sedět svojí mámu a vedle ní toho apoštola Blacka.
Třeštim na to oči a nic nechápu.
"Mami? Co tu děláš? A jak ses sem dostala?"
Ale vůbec nic z ní nedostanu. Je tak ubrečená, že kdyby mi snad chtěla něco říct, asi by to ani nedokázala. Jenom se na mě vrhne, div mě nerozmačká, a začne mi bulet na rameni.
Hodim tázavej pohled na Siriuse. Mám takovej dojem, že za todle je zodpovědnej on.
"Mami, to je dobrý..." pokoušim se ji ňák utěšit. Upřímně, nemám ponětí jak. Jsem s ní celej život a něco takovýho eště nikdy neuďála. Tak nevim, jestli je divnější to, že se nějakym divnym zázrakem tak rychle dopravila z Filipín na Orleanu, nebo to, že se probrala z apatie.
Uslyšim za sebou cvaknutí kliky, jak Cathleen odešla z ložnice. Srab. A mě tu jako nechá, jo?
Teda, nemyslete si, že nemám svojí mámu ráda. Mám ji ráda. Ale potíž je v tom, že vytvořit si silný citový pouto k někomu, kdo se s váma vlastně ani nebaví, jenom s váma bydlí v jednom bytě, je trochu pracná věc. I když je to vaše vlastní matka.
Když už tam takhle stojim a zkoušim ji ňák utišit asi pět minut, zvedne se Sirius a položí svojí světýlkující ruku mámě na rameno. "Suzanne," řekne. Nic víc. Jenom todle.
A máma se najednou úplně probere. Sice nepřestane brečet, ale určitě vypadá, že je schopna racionálně uvažovat.
"Omlouvám se," škytne. "Když to je tak... proboha. Proč vlastně?"
Neptejte se. Její výrok jsem vůbec nepochopila.
Kouknu zas na Siriuse, jestli mi náhodou nechce podat ňáký obstojný vysvětlení...
Ale vypadá to, že ne.
"Mami," začnu opatrně - víte, nerada bych, aby se mi tu úplně sesypala, protože k tomu zřejmě nemá daleko, "co tu vlastně děláš?"
Mamka něco zaškytá, a pak si sedne na mojí postel. Rukou poklepe vedle sebe, jako by chtěla, aby si sedla vedle ní. Zas kouknu na Siriuse, ale ten tam jenom tak stojí a nic neříká.
Když se nic neděje a já si furt nesedám, mamka opatrně prohodí: "Musíme si promluvit, zlato." Víte, řekne to takovym tónem, až mě z toho pomalu zamrazí. Todle bude asi něco fakt vážnýho, protože už je mi patnáct a eště nikdy se mi nestalo, aby se mnou chtěla mamka mluvit - dobrovolně.
"Hm," odfrkne si Cathleen nad bramborovou kaší. "Chutná to jako mouka. Vsadim se, že to je z prášku."
"Nejspíš. A ta ryba je napůl syrová," stěžuju si dál.
Nemám ráda bouřky. Když je bouřka, skoro na celym ostrově dycky vypadne proud - mimo hlavní budovy, kde jsou záložní generátory. Na koleji, kde s Cathleen bydlíme, ale žádnej takovej neni, takže se musíme spokojit s nevábnejma službama ostrovní jídelny. Normálně si totiž vaříme jídlo v naší kuchyni za klubovnou dole v přízemí, ale bez proudu...
Aby bylo jasno, tady v Pacifiku jsou bouře fakticky vzácný, ale když už ňáká dorazí, tak je to dycky vo krk. Už jenom proto, že se tu v poledne setmí jako by byla půlnoc. A tak je dost nebezpečný pokoušet se v takový tmě ukuchtit večeři, i když u nás máme plynovej sporák.
Radši jsme šly do obecný jídelny.
Ovšem jídlo je tu tak nepoživatelný, že to brzo zase vzdáme a s pomyšlenim, že si dáme k večeři jenom ňákej chleba s máslem nebo pomazánkou, se zas začnem ploužit na kolej, krejíce si hlavy pod plastovejma pláštěnkama. Používat v tomdle počasí dešťník je stejně úplně na nic.
Když ale dorazíme do pokoje na koleji, napadne mě, že tadle bouřka musí mít ňáký halucinogenní účinky, bže najdu na posteli sedět svojí mámu a vedle ní toho apoštola Blacka.
Třeštim na to oči a nic nechápu.
"Mami? Co tu děláš? A jak ses sem dostala?"
Ale vůbec nic z ní nedostanu. Je tak ubrečená, že kdyby mi snad chtěla něco říct, asi by to ani nedokázala. Jenom se na mě vrhne, div mě nerozmačká, a začne mi bulet na rameni.
Hodim tázavej pohled na Siriuse. Mám takovej dojem, že za todle je zodpovědnej on.
"Mami, to je dobrý..." pokoušim se ji ňák utěšit. Upřímně, nemám ponětí jak. Jsem s ní celej život a něco takovýho eště nikdy neuďála. Tak nevim, jestli je divnější to, že se nějakym divnym zázrakem tak rychle dopravila z Filipín na Orleanu, nebo to, že se probrala z apatie.
Uslyšim za sebou cvaknutí kliky, jak Cathleen odešla z ložnice. Srab. A mě tu jako nechá, jo?
Teda, nemyslete si, že nemám svojí mámu ráda. Mám ji ráda. Ale potíž je v tom, že vytvořit si silný citový pouto k někomu, kdo se s váma vlastně ani nebaví, jenom s váma bydlí v jednom bytě, je trochu pracná věc. I když je to vaše vlastní matka.
Když už tam takhle stojim a zkoušim ji ňák utišit asi pět minut, zvedne se Sirius a položí svojí světýlkující ruku mámě na rameno. "Suzanne," řekne. Nic víc. Jenom todle.
A máma se najednou úplně probere. Sice nepřestane brečet, ale určitě vypadá, že je schopna racionálně uvažovat.
"Omlouvám se," škytne. "Když to je tak... proboha. Proč vlastně?"
Neptejte se. Její výrok jsem vůbec nepochopila.
Kouknu zas na Siriuse, jestli mi náhodou nechce podat ňáký obstojný vysvětlení...
Ale vypadá to, že ne.
"Mami," začnu opatrně - víte, nerada bych, aby se mi tu úplně sesypala, protože k tomu zřejmě nemá daleko, "co tu vlastně děláš?"
Mamka něco zaškytá, a pak si sedne na mojí postel. Rukou poklepe vedle sebe, jako by chtěla, aby si sedla vedle ní. Zas kouknu na Siriuse, ale ten tam jenom tak stojí a nic neříká.
Když se nic neděje a já si furt nesedám, mamka opatrně prohodí: "Musíme si promluvit, zlato." Víte, řekne to takovym tónem, až mě z toho pomalu zamrazí. Todle bude asi něco fakt vážnýho, protože už je mi patnáct a eště nikdy se mi nestalo, aby se mnou chtěla mamka mluvit - dobrovolně.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář