Meeting
25. 12. 2007
Sedim na posteli a ťukám do laptopu domácí úkol.
Strašně mě to nebaví. Koušu si spodní ret a
trhám si z něj tenoučký vrstvičky tý kůžičky, co pokrejvá pusu.
Vim, že toho budu už za půl hodiny litovat, protože to bude
bolet a navíc to pak taky hrozně vypadá, ale nemůžu si pomoct.
Vždycky, když dělám domáčák na terapii, sama bych ňákou
potřebovala. Je to hrozný. Fakt nevim, proč mi
ho nemůže napsat Foster, když už stejně dostal za úkol mě
doučovat tydle šílený předměty.
No a co? Tak na to prostě nemám geny, no. Se svět nezblázní. Tadle škola ročně vyprodukuje asi dvacet inkarnátorů s licencí a asi dalších třicet s omezením používání inkarnace. Těm se pak říká prostě jenom mediátoři. A to jsou lidi, který jsou bohužel odkázaný na ty s licencí - posílaj jim vážnější případy a tak podobně. No, a já asi budu jenom ta mediátorka. Kdežto Foster? Jo, tak z toho bude určitě tuplovanej inkarnátor s vysokou pravděpodobností, že se jednou dostane až do Rady.
No, to ale každopádně nemění nic na tom, že mi moh pomoct s tím úkolem.
Kolik je vůbec hodin?
Založim domáčák a kouknu na digitálky na monitoru.
15:32.
Hm... eště osmadvacet minut a snad nad tim rezignuje a napíše mi to sám. Aspoň doufám. Teorii fakticky nesnášim. Docela by mě zajímalo, kde je vůbec Cathleen. Říkala, že si na dnešek nic neplánuje, ale... jsou skoro čtyři a nebyla ani na vyučování.
Zrádce.
Ani nepřizvala svojí nejlepší kámošku!
Vsadim boty, že si někde užívá, a já se tu přitom mořim s tou terapeutickou blbinou, která mi stejně na nic nebude. Protože k čemu? Většina lidí, na který narazíte, se s váma většinou ani bavit nechce. Buď si nic nepamatujou, nebo ví absolutně přesně, o co de, nebo jim je něco jako terapie už z principu tak protivný, že se radši daj na dráhu stínovýho kriminálníka, jenom aby nemuseli sedět a kecat o nesmyslech, jako jsou lidský pocity. Takže jako fakt nevim, na co mi ňáká technika terapie bude.
Stejně jako to nejspíš neví ten ubožák, co zrovna stojí přede mnou.
"Co potřebujete?" zeptám se ho nezúčastněně, zatimco se dám zas do datlování tý přemoudřelý eseje.
Chlápek se na mě trochu rozmrzele a zároveň ublíženě podívá.
Ušklíbnu se a ukážu rukou skrz zeď za nim. "Recepce je tamtim směrem, kdybyste nevěděl. Studenti příjmy nedělaj."
Teď se ten chlápek zatváří skoro dotčeně a jednoduše mi oznámí: "Nezajímá mě příjem. Přišel jsem za tebou. Konkrétně za Celesté Cantrellovou. A to jsi ty, že?"
"Jo. Jsem to já." Zaklapnu laptop, bže s takovymdle rušivym elementem - plus samozřejmě se svojí neschopností - nemám žádnou šanci tu závěrečnou seminárku dopsat. "A vy jste kdo?"
Chlápek se teď zatváří hodně nejistě, jako by to byla ta nejzáludnější otázka, jakou jsem mu mohla položit. Teda, vlastně to ani neni chlápek. Spíš kluk. Vypadá tak na dvacet, plus mínus. Má černý delší zvlněný vlasy a modrošedý oči. Smůla. Umřít mladej je pech, navíc když máte poměrně sexy tělo a zřejmě víte, co znamená slovo žít. No, ale abych se zas nesekla. Nemusí bejt tak mladej... I když starej určitě taky ne. Rozhodně ne víc než čtyřicet, protože to by na sobě neměl džíny a bílou tak nedbale zaplou košili. Abych to trochu osvětlila... když zaklepete bačkorama, vaše duše má sklon stvořit si takový tělo, i když astrální, jaký jste měli, když jste se cítili... jak to bylo... jo. Když jste se cítili nejvíc naživu. A tendle si asi nejvíc naživu připadal, když mu bylo dvacet. Plus mínus.
Konečně otevře pusu. "Sirius Black. Tvůj otec."
No a co? Tak na to prostě nemám geny, no. Se svět nezblázní. Tadle škola ročně vyprodukuje asi dvacet inkarnátorů s licencí a asi dalších třicet s omezením používání inkarnace. Těm se pak říká prostě jenom mediátoři. A to jsou lidi, který jsou bohužel odkázaný na ty s licencí - posílaj jim vážnější případy a tak podobně. No, a já asi budu jenom ta mediátorka. Kdežto Foster? Jo, tak z toho bude určitě tuplovanej inkarnátor s vysokou pravděpodobností, že se jednou dostane až do Rady.
No, to ale každopádně nemění nic na tom, že mi moh pomoct s tím úkolem.
Kolik je vůbec hodin?
Založim domáčák a kouknu na digitálky na monitoru.
15:32.
Hm... eště osmadvacet minut a snad nad tim rezignuje a napíše mi to sám. Aspoň doufám. Teorii fakticky nesnášim. Docela by mě zajímalo, kde je vůbec Cathleen. Říkala, že si na dnešek nic neplánuje, ale... jsou skoro čtyři a nebyla ani na vyučování.
Zrádce.
Ani nepřizvala svojí nejlepší kámošku!
Vsadim boty, že si někde užívá, a já se tu přitom mořim s tou terapeutickou blbinou, která mi stejně na nic nebude. Protože k čemu? Většina lidí, na který narazíte, se s váma většinou ani bavit nechce. Buď si nic nepamatujou, nebo ví absolutně přesně, o co de, nebo jim je něco jako terapie už z principu tak protivný, že se radši daj na dráhu stínovýho kriminálníka, jenom aby nemuseli sedět a kecat o nesmyslech, jako jsou lidský pocity. Takže jako fakt nevim, na co mi ňáká technika terapie bude.
Stejně jako to nejspíš neví ten ubožák, co zrovna stojí přede mnou.
"Co potřebujete?" zeptám se ho nezúčastněně, zatimco se dám zas do datlování tý přemoudřelý eseje.
Chlápek se na mě trochu rozmrzele a zároveň ublíženě podívá.
Ušklíbnu se a ukážu rukou skrz zeď za nim. "Recepce je tamtim směrem, kdybyste nevěděl. Studenti příjmy nedělaj."
Teď se ten chlápek zatváří skoro dotčeně a jednoduše mi oznámí: "Nezajímá mě příjem. Přišel jsem za tebou. Konkrétně za Celesté Cantrellovou. A to jsi ty, že?"
"Jo. Jsem to já." Zaklapnu laptop, bže s takovymdle rušivym elementem - plus samozřejmě se svojí neschopností - nemám žádnou šanci tu závěrečnou seminárku dopsat. "A vy jste kdo?"
Chlápek se teď zatváří hodně nejistě, jako by to byla ta nejzáludnější otázka, jakou jsem mu mohla položit. Teda, vlastně to ani neni chlápek. Spíš kluk. Vypadá tak na dvacet, plus mínus. Má černý delší zvlněný vlasy a modrošedý oči. Smůla. Umřít mladej je pech, navíc když máte poměrně sexy tělo a zřejmě víte, co znamená slovo žít. No, ale abych se zas nesekla. Nemusí bejt tak mladej... I když starej určitě taky ne. Rozhodně ne víc než čtyřicet, protože to by na sobě neměl džíny a bílou tak nedbale zaplou košili. Abych to trochu osvětlila... když zaklepete bačkorama, vaše duše má sklon stvořit si takový tělo, i když astrální, jaký jste měli, když jste se cítili... jak to bylo... jo. Když jste se cítili nejvíc naživu. A tendle si asi nejvíc naživu připadal, když mu bylo dvacet. Plus mínus.
Konečně otevře pusu. "Sirius Black. Tvůj otec."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář