Ráno, aneb Zpátky do školy
25. 12. 2007
Vrzání. Škrábání. Šustění.
Odfrknutí. Vzdychnutí. Zase
šustění. Několik zašoupání. Potom další
vrznutí, dutá rána a zaklení.
Namáhavě otevřu jedno oko a zpod peřiny pozoruji, jak Morcelle zvedá z koberce v našem pokoji květináč se zářivě oranžovou kytkou, ze kterého se vysypala hlína. I to, jak se ji tam snaží nenápadně nacpat zpátky. Potom položí květináč na pracovní stůl, o který se dělíme, a konečně otevře jediné velké okno v našem pokoji.
Do ložnice začne pronikat chladný raně podzimní vzduch.
Dnes je prvního září.
A to znamená, že se jede do školy.
Morcelle zamíří ke svému kufru a cestou kopne do mé postele. "Vstávej, vím že nespíš," zašklebí se na mě.
Otočím se na druhý bok a znovu se zachumlám do peřiny. Nemám ráda vstávání. O prázdninách jsem často vzhůru už v pět nebo klidně ve čtyři, ale jakmile přijde na řadu povinnost vstávat do školy, tak to bych spala klidně až do večera. Jakmile se jedná o denní povinnosti, tak to jsem ve dne mimo a v noci bych řádila. Morcelle si myslí, že mám o kolečko víc a vždycky mi to připomíná. A já jí říkám, že ona má zase o jedno míň, takže jsme si kvit.
Pokojem se rozlehne další šustění, jak si Morcelle skládá do kufru oblečení a hábity do školy. Pokusím se zvednout hlavu a kouknout na svůj budík - marná snaha. Na to jsem až moc líná.
"Kolik je vůbec hodin?" zabručím na sestru.
"Co já vím," odbude mě nepřítomně. "Ale když jsem vstávala, bylo půl desáté."
Najednou jsem úplně probuzená a lítám po pokoji jako šílenec s rezervací u svatého Munga. Rychle vytáhnu zpod postele kufr, popadnu z nočního stolku hůlku, otevřu skříň a vyhrknu: "Balit!"
Morcelle se za mnou šklebí, čehož si všimnu až vzápětí, co se v mém kufru utvoří neidentifikovatelný chumel čehosi, co mělo být úhledně naskládané oblečení.
Jak už asi všichni pochopili, já i moje sestra - dvojče - Morcelle, jsme čarodějky. Právě se chystáme nastoupit do sedmého, závěrečného ročníku v Bradavicích. Je nám sedmnáct a už obě můžeme kouzlit i doma. Bohužel kouzla pro domáctnost si neosvojila ani jedna z nás, a proto můj kufr vypadá tak, jak vypadá. Respektive jeho obsah.
"Co je?" vyjedu na šklebící se Morcelle.
Jenom mávne rukou a šelmovsky se na mě zazubí. "Když ty mi taky na všechno skočíš! Je půl osmé, pro tvou informaci."
Na to neřeknu ani ťuk, vysypu celý obsah svého kufru na neustlanou postel a začnu to ručně skládat zpátky. Normálně bych ji asi zabila, ale protože se mi nechce trávit zbytek života v Azkabanu, radši nasadím svou zbraň těžkého kalibru - ignoranci. Někdy je to i rezignace, ale většinou spíš to první. Zbraň o stupeň lehčího kalibru je zuřivost, ale tu používám jenom někdy a většinou jenom na kluky ve škole - záleži na situaci. Třeba když mě ve společenské místnosti začne balit Sirius, to je lepší dělat, že tam není, i když vás to rozptyluje od psaní úkolů, a když se vás pokusí políbit, jednoduše ho bez zájmu kousnout. No, je myslím zbytečné dodávat, že mě Moudrý klobouk před šesti lety zařadil do Nebelvíru, co? Stejně už to všem muselo dojít. Ale když se Sirius s Jamesem pokusí udělat nějakou pitomost, třeba nějaký experiment na Snapeovi, tak to je lepší nasadit spíš tu zuřivost, poněvadž s ignorancí byste to daleko nedotáhli. Já sice Snapea nemám dvakrát v lásce, ale protože moje sestra Morcelle skončila ve Zmijozelu a se Snapem se docela sčuchla, beru to jako takovou nepsanou povinnost odrazovat Siriuse s Jamesem od toho jejich šikanování. Morcelle by asi nesnesla rozvna dvakrát dobře, kdyby zase nějak vážně ublížili jednomu z jejích kamarádů. I když... může se člověk doopravdy kamarádit s někým ze Zmijozelu? No, Jamesovi a Siriusovi bych to asi vysvětlovala jenom hodně stěží, ale protože znám svou sestru Zmijozelačku, vím, že i ve Zmijozelu můžou být báječní lidé.
Třebaže sem tam poněkud škodolibí.
Ale kdyby se jednalo o škodolibost, museli by být ve Zmijozelu i James se Siriusem, takže v tomhle to zřejmě nebude. Ostatně, i já jsem měla tenkrát v prváku při zařazování namále. Seděla jsem tam aspoň čtvrt hodiny a Klobouk se pořád nemohl rozhodnout. Nakonec mě ale poslal do Nebelvíru. Morcelle, která šla na řadu hned po mně, tam seděla jen chvilku. Netuším, co jí Klobouk našeptával, ale tvářila se dost rozladěně. A nakonec vykřikl ono osudné Zmijozel, a tím nás postavil na opačné strany propasti, kterou se stala mezikolejní rivalita. Zvlášť když šlo o Nebelvír a Zmijozel. Vlastně jsem nikdy moc nechápala, proč se tyhle dvě koleje tak nesnášejí... Ale James říkal, že mám zkreslený pohled, protože mám tak strašně ráda Morcelle, což on ostatně nechápe, když je to taková nevychovaná kráva. Tenkrát jsem se na něj jenom výmluvně podívala a on jen pokrčil rameny a odešel.
Morcelle se možná někdy vážně chová jako rozmazlený fracek, ale rozhodně má i o mudlech lepší mínění než James o Snapeovi.
A to už je co říct.
Ale Morcelle si nedá pohov. "Koho myslíš, že budeme mít letos na obranu?"
No, aspoň, že změnila téma.
"Nemám ponětí. Nejspíš zase nějakého idiota z ministerstva. Mám pocit, že Brumbál už všechny dobré adepty vyčerpal a na ty další si musíme počkat, až dorostou."
"Úžasná prognóza," zašklebí se Morcelle otráveně. "Jenomže to nám může být fuk. To už budeme v trapu."
"Jo, to jo," souhlasím.
Na poslední školní rok v Bradavicích se celkem těším. Všechny ty vtípky a tresty a vůbec... nádhera. A vím, že i když jsem říkala, že Jamese a Siriuse brzdím, není to vždycky pravda. Třeba nájezdů na Filchův kabinet se často účastním s nimi, z čehož se pak může Lily - to je jedna z mých nebelvírských spolubydlících z ročníku - zbláznit. Letos ji jmenovali primuskou. Na kázeň si hodně potrpí. A taky na dobré známky. A to, že jsem jí nedávno v dopise napsala, že i z Jamese je primus, i když se aktivně zapojuje do všech lumpáren, absolutně ignoruje.
Prostě si nepřipouští fakt, že primusové nejsou prefekti. Totiž, primusové jsou vždycky studenti s nejlepšími výsledky ze sedmého ročníku.
Kdežto prefekti jsou většinou ti, kteří dodržují řád a na které se lze vždy spolehnout.
Jako třeba na Remuse. Na toho se můžu vždycky obrátit - teda, vždycky když je ve škole. Má nemocnou mamku a každý měsíc za ní jezdí, aby s ní mohl být, když je jí tak zle. Má to asi doma těžké. Oba moji rodiče jsou zdraví. Nevím, co bych dělala, kdyby někoho z nich skolila taková chronická choroba, jakou má Remusova mamka. Asi bych se z toho zbláznila a určitě bych otravovala Brumbála tak dlouho, dokud by mi taky nedal povolení jezdit domů aspoň jednou za měsíc, abych se mohla přesvědčit o stabilitě jejich zdravotního stavu.
"Nad čím přemýšlíš?" vypálí na mě najednou Morcelle zvědavým tónem.
Moc se jí to nepodobá, proto se raději ohlédnu. "Proč se ptáš?"
"Že ses tak divně zamračila. Ty se většinou nemračíš. To je moje práce."
Nad tím se vážně musím ušklíbnout. Různé grimasy jsou opravdu spíš Morcellina parketa.
"Přemýšlela jsem o Remusově mamce. Chudák se kvůli ní hrozně trápí."
"Jo," přikývne zamyšleně Morcelle. "Slyšela jsem, že je nemocná a Brumbál dal Lupinovi povolení za ní jednou měsíčně jezdit. Ale je to nějaké divné. Severus kolem Lupina hrozně mlží."
Teď se na ni podívám zvědavě já. "Proč by to dělal? Co já vím, ti dva spolu nikdy neměli nic moc co do činění."
Morcelle pokrčí rameny. "Nemám ponětí. Ale jednou jsem se na Lupina vyptávala u oběda Narcissy, když jsem si všimla, že tam zase není. A ona mi řekla, že je prý jeho matka nemocná a on za ní může dojíždět domů na pravidelné návštěvy. A Severus začal mlžit a říkal takové divné věci... ale nevyrazily jsme z něj nic konkrétního." Znovu pokrčí rameny a začne studovat obsah svého kufru, aby našla místo ještě pro tři knihy, které zatím nikam nenacpala.
Tak teď mi nasadila brouka do hlavy.
Budu se muset Remuse zeptat, co si se Snapem udělali. Kdybych aspoň neměla tak hyperaktivní mozek! To věčné přemýšlení je spíš na obtíž než k užitku. Člověka tu nutí uvažovat o zdánlivě bezvýznamných věcech, kvůli kterým v noci nemůže spát. Jako třeba proč si Sirius tak často zapomíná zavazovat tkaničky, místo abyste se zajímali o to, jak co nejrychleji napravit tu příšernou známku, která se vám minulý týden objevila na opraveném eseji z bylinkářství. Nebo proč Lily večer usíná s knížkou v náručí a ráno si stěžuje na otlačeniny. Nebo... ale to je fuk. Takových maličkostí... A přitom jsou na světě mnohem důležitější věci!
Jako třeba proč škola začíná tak brzo.
Nesnáším vstávání.
Nikdy jsem ho neměla ráda.
To je vždycky cavyků než se vyhrabu z postele. Minimálně dvakrát týdne jsem zlitá od hlavy k patě studenou vodou nebo jinak surově vytržena ze stavu snového. Asi bych měla holkám říct, že je fuk, jestli přijdu pozdě na vyučování, hlavně aby mě nechaly dospat.
Jasně.
Jenomže na to by mi Lily řekla, že v tom případě nemám hrát s klukama karty do dvou do rána a dumat nad tím, co zase provedeme za zákrok proti školnímu řádu.
No, nevadí. Popojedeme.
Morcelle si dobalí svůj kufr a odtáhne ho dolů do haly. Nebo spíš do předsíně. Na halu je to vážně žalostně malá místnost. Mně balení a skládání věcí do kufru ještě chvíli trvá. Nakonec ho ale zaklapnu taky, obléknu se do světle modrých džínsů a krémového trička - moje oblíbené mudlovské oblečení - a vydám se dolů na snídani. Mamka s taťkou jsou bůhvíkde a Morcelle do sebe hází kyselý bílý jogurt.
Vážně nevím, co jí na té břečce chutná, ale máme toho kvůli ní plnou lednici.
Já si ukrojím krajíc chleba a namažu si ho máslem. Pak se posadím ke stolu naproti Morcelle a začne naše obvyklá snídaňová činnost. Vzájemné zírání.
"Co?" zeptá se Morcelle a utře si pusu hřbetem ruky. "Jsem někde špinavá?"
"Ne. A já?"
"Taky ne."
O pět minut později se naše umazaná konverzace opakovala. Stějně jako ještě za dalších pět. Pak Morcelle dojedla jogurt a já asi třetí krajíc chleba s máslem. Morcelle odněkud vylovila jeden z mudlovských časopisů plný krásných a slavných lidí a mě upoutala fotka celkem pohledného tmavovlasého mladíka na titulní stránce, která mi připomněla jednu věc, na kterou jsem se jí chtěla zeptat už včera.
"Hele, Morcelle..."
"No?"
"Proč schováváš pod polštářem fotku Reguluse Blacka?"
"No..." zopakuje Morcelle a začne za časopisem rudnout.
Aha, tak odtud vítr fouká.
"Neboj se. Já to nikomu neřeknu... Možná Siriusovi..." rýpnu si.
Morcelle po mně šlehne rozhozeným pohledem. Vypadá, jako by chtěla něco říct, ale nakonec z ní nevypadne ani slovo.
"No tak mu to neřeknu, no," kapituluju a začnu filozofovat. "Ale každopádně jsi mi mohla něco říct. Myslela jsem, že se ti líbí starší kluci. Regulus by mě vážně nenapadl. Je mu přece teprve čtrnáct... nebo už patnáct?"
"Je mu už patnáct a nastupuje do pátého ročníku," zabručí vzdorovitě Morcelle. "A vůbec, proč v tom šťouráš? Je to kamarád."
Ušklíbnu se.
Jasně, kamarád. To by mě teda zajímalo, proč nemá i fotky Snapea a Narcissy, když je Regulus jenom kamarád.
"Já ti přece nic nevyčítám," pokrčím rameny. "Existuje už přece spousta manželství, kde je žena starší než muž. Nemáš se za co stydět..."
"Calwen!" vyjekne Morcelle a zhrozeně se na mě podívá. "Na to vůbec nemysli. Nemám v úmyslu stát se v nejbližší době paní Blackovou."
Teatrálně si povzdechnu. "Škoda. A já už se těšila, že půjdu za družičku."
"Tak to máš asi smůlu," ucedí Morcelle. "Ve Zmijozelu se vhodný manžel hledá jen hodně stěží. Věděla jsi, že většina sňatků se tam domlouvá přes rodiče?"
"Jo. Sirius něco v tom smyslu občas žvatlá, když má jednu z těch svých depresí."
"Sirius má deprese?"
"Jo," zašklebím se. "Když si zrovna nemůže vzpomenout, se kterou holkou ještě nechodil a která je dost hezká, aby se s ní obtěžoval."
Morcelle asi pochopí, žo to měl být vtip - i když ne zrovna povedený -, protože to nekomentuje a zase zaboří nos do časopisu. Já se koukám z kuchyňského okna na dvorek sousedů, kde se prohání teď už postarší pes Rocky s mladší, ročním výrostkem Mickym, který patří vnoučatům paní Baxterové - to je naše milá mudlovská sousedka, se kterou si docela rozumím. Podle toho, co mi mamka říkala, Mickyho paní Baxterová vnoučatům hlídá, když jsou ve škole.
Asi v devět se do kuchyně konečně dostanou i mamka s taťkou. Na prvního září si vždycky berou dovolenou, aby mohli mě a Morcelle doprovodit na nádraží k vlaku do Bradavic. Mamka pracuje jako lékouzelnice u svatého Munga v oddělení napadení kouzelnými tvory a táta dělá na ministerstvu v oboru nápravy nevydařených kouzel. Jsou vážně skvělí.
Ještě tak chvíli tlacháme v kuchyni o ničem a já se sestrou jsme vystaveny palbě otázek ohledně toho, co si plánujeme letos do školního roku. A nemyslím tím zodpovědnost vůči domácím úkolům. Myslím, že mamka tak trochu doufá, že si konečně najdu kluka. A Morcelle asi taky, i když tu s tím neotravuje. Morcelle jí už ve čtvrtém ročníku rázně vysvětlila, že hledat si kluka ve Zmijozelu je jako hledat budoucnost v čajové sedlině. Upřímně, nikdo z nás na jasnovidectví moc nevěří. Minimálně ne na věštění z čajových lístků.
Ale pak už se všichni zvedáme a já začínám litovat, že jsem měla tak vydatnou snídani. Taťka nám totiž oznámí, že pojedeme Záchranným autobusem.
Nesnáším Záchranný autobus. Někdo by měl vymyslet taky nějakou záchranu před Záchranným autobusem.
Protože tenhle způsob cestování stylu brzda plyn - doslova - fakticky nenávidím.
Namáhavě otevřu jedno oko a zpod peřiny pozoruji, jak Morcelle zvedá z koberce v našem pokoji květináč se zářivě oranžovou kytkou, ze kterého se vysypala hlína. I to, jak se ji tam snaží nenápadně nacpat zpátky. Potom položí květináč na pracovní stůl, o který se dělíme, a konečně otevře jediné velké okno v našem pokoji.
Do ložnice začne pronikat chladný raně podzimní vzduch.
Dnes je prvního září.
A to znamená, že se jede do školy.
Morcelle zamíří ke svému kufru a cestou kopne do mé postele. "Vstávej, vím že nespíš," zašklebí se na mě.
Otočím se na druhý bok a znovu se zachumlám do peřiny. Nemám ráda vstávání. O prázdninách jsem často vzhůru už v pět nebo klidně ve čtyři, ale jakmile přijde na řadu povinnost vstávat do školy, tak to bych spala klidně až do večera. Jakmile se jedná o denní povinnosti, tak to jsem ve dne mimo a v noci bych řádila. Morcelle si myslí, že mám o kolečko víc a vždycky mi to připomíná. A já jí říkám, že ona má zase o jedno míň, takže jsme si kvit.
Pokojem se rozlehne další šustění, jak si Morcelle skládá do kufru oblečení a hábity do školy. Pokusím se zvednout hlavu a kouknout na svůj budík - marná snaha. Na to jsem až moc líná.
"Kolik je vůbec hodin?" zabručím na sestru.
"Co já vím," odbude mě nepřítomně. "Ale když jsem vstávala, bylo půl desáté."
Najednou jsem úplně probuzená a lítám po pokoji jako šílenec s rezervací u svatého Munga. Rychle vytáhnu zpod postele kufr, popadnu z nočního stolku hůlku, otevřu skříň a vyhrknu: "Balit!"
Morcelle se za mnou šklebí, čehož si všimnu až vzápětí, co se v mém kufru utvoří neidentifikovatelný chumel čehosi, co mělo být úhledně naskládané oblečení.
Jak už asi všichni pochopili, já i moje sestra - dvojče - Morcelle, jsme čarodějky. Právě se chystáme nastoupit do sedmého, závěrečného ročníku v Bradavicích. Je nám sedmnáct a už obě můžeme kouzlit i doma. Bohužel kouzla pro domáctnost si neosvojila ani jedna z nás, a proto můj kufr vypadá tak, jak vypadá. Respektive jeho obsah.
"Co je?" vyjedu na šklebící se Morcelle.
Jenom mávne rukou a šelmovsky se na mě zazubí. "Když ty mi taky na všechno skočíš! Je půl osmé, pro tvou informaci."
Na to neřeknu ani ťuk, vysypu celý obsah svého kufru na neustlanou postel a začnu to ručně skládat zpátky. Normálně bych ji asi zabila, ale protože se mi nechce trávit zbytek života v Azkabanu, radši nasadím svou zbraň těžkého kalibru - ignoranci. Někdy je to i rezignace, ale většinou spíš to první. Zbraň o stupeň lehčího kalibru je zuřivost, ale tu používám jenom někdy a většinou jenom na kluky ve škole - záleži na situaci. Třeba když mě ve společenské místnosti začne balit Sirius, to je lepší dělat, že tam není, i když vás to rozptyluje od psaní úkolů, a když se vás pokusí políbit, jednoduše ho bez zájmu kousnout. No, je myslím zbytečné dodávat, že mě Moudrý klobouk před šesti lety zařadil do Nebelvíru, co? Stejně už to všem muselo dojít. Ale když se Sirius s Jamesem pokusí udělat nějakou pitomost, třeba nějaký experiment na Snapeovi, tak to je lepší nasadit spíš tu zuřivost, poněvadž s ignorancí byste to daleko nedotáhli. Já sice Snapea nemám dvakrát v lásce, ale protože moje sestra Morcelle skončila ve Zmijozelu a se Snapem se docela sčuchla, beru to jako takovou nepsanou povinnost odrazovat Siriuse s Jamesem od toho jejich šikanování. Morcelle by asi nesnesla rozvna dvakrát dobře, kdyby zase nějak vážně ublížili jednomu z jejích kamarádů. I když... může se člověk doopravdy kamarádit s někým ze Zmijozelu? No, Jamesovi a Siriusovi bych to asi vysvětlovala jenom hodně stěží, ale protože znám svou sestru Zmijozelačku, vím, že i ve Zmijozelu můžou být báječní lidé.
Třebaže sem tam poněkud škodolibí.
Ale kdyby se jednalo o škodolibost, museli by být ve Zmijozelu i James se Siriusem, takže v tomhle to zřejmě nebude. Ostatně, i já jsem měla tenkrát v prváku při zařazování namále. Seděla jsem tam aspoň čtvrt hodiny a Klobouk se pořád nemohl rozhodnout. Nakonec mě ale poslal do Nebelvíru. Morcelle, která šla na řadu hned po mně, tam seděla jen chvilku. Netuším, co jí Klobouk našeptával, ale tvářila se dost rozladěně. A nakonec vykřikl ono osudné Zmijozel, a tím nás postavil na opačné strany propasti, kterou se stala mezikolejní rivalita. Zvlášť když šlo o Nebelvír a Zmijozel. Vlastně jsem nikdy moc nechápala, proč se tyhle dvě koleje tak nesnášejí... Ale James říkal, že mám zkreslený pohled, protože mám tak strašně ráda Morcelle, což on ostatně nechápe, když je to taková nevychovaná kráva. Tenkrát jsem se na něj jenom výmluvně podívala a on jen pokrčil rameny a odešel.
Morcelle se možná někdy vážně chová jako rozmazlený fracek, ale rozhodně má i o mudlech lepší mínění než James o Snapeovi.
A to už je co říct.
Ale Morcelle si nedá pohov. "Koho myslíš, že budeme mít letos na obranu?"
No, aspoň, že změnila téma.
"Nemám ponětí. Nejspíš zase nějakého idiota z ministerstva. Mám pocit, že Brumbál už všechny dobré adepty vyčerpal a na ty další si musíme počkat, až dorostou."
"Úžasná prognóza," zašklebí se Morcelle otráveně. "Jenomže to nám může být fuk. To už budeme v trapu."
"Jo, to jo," souhlasím.
Na poslední školní rok v Bradavicích se celkem těším. Všechny ty vtípky a tresty a vůbec... nádhera. A vím, že i když jsem říkala, že Jamese a Siriuse brzdím, není to vždycky pravda. Třeba nájezdů na Filchův kabinet se často účastním s nimi, z čehož se pak může Lily - to je jedna z mých nebelvírských spolubydlících z ročníku - zbláznit. Letos ji jmenovali primuskou. Na kázeň si hodně potrpí. A taky na dobré známky. A to, že jsem jí nedávno v dopise napsala, že i z Jamese je primus, i když se aktivně zapojuje do všech lumpáren, absolutně ignoruje.
Prostě si nepřipouští fakt, že primusové nejsou prefekti. Totiž, primusové jsou vždycky studenti s nejlepšími výsledky ze sedmého ročníku.
Kdežto prefekti jsou většinou ti, kteří dodržují řád a na které se lze vždy spolehnout.
Jako třeba na Remuse. Na toho se můžu vždycky obrátit - teda, vždycky když je ve škole. Má nemocnou mamku a každý měsíc za ní jezdí, aby s ní mohl být, když je jí tak zle. Má to asi doma těžké. Oba moji rodiče jsou zdraví. Nevím, co bych dělala, kdyby někoho z nich skolila taková chronická choroba, jakou má Remusova mamka. Asi bych se z toho zbláznila a určitě bych otravovala Brumbála tak dlouho, dokud by mi taky nedal povolení jezdit domů aspoň jednou za měsíc, abych se mohla přesvědčit o stabilitě jejich zdravotního stavu.
"Nad čím přemýšlíš?" vypálí na mě najednou Morcelle zvědavým tónem.
Moc se jí to nepodobá, proto se raději ohlédnu. "Proč se ptáš?"
"Že ses tak divně zamračila. Ty se většinou nemračíš. To je moje práce."
Nad tím se vážně musím ušklíbnout. Různé grimasy jsou opravdu spíš Morcellina parketa.
"Přemýšlela jsem o Remusově mamce. Chudák se kvůli ní hrozně trápí."
"Jo," přikývne zamyšleně Morcelle. "Slyšela jsem, že je nemocná a Brumbál dal Lupinovi povolení za ní jednou měsíčně jezdit. Ale je to nějaké divné. Severus kolem Lupina hrozně mlží."
Teď se na ni podívám zvědavě já. "Proč by to dělal? Co já vím, ti dva spolu nikdy neměli nic moc co do činění."
Morcelle pokrčí rameny. "Nemám ponětí. Ale jednou jsem se na Lupina vyptávala u oběda Narcissy, když jsem si všimla, že tam zase není. A ona mi řekla, že je prý jeho matka nemocná a on za ní může dojíždět domů na pravidelné návštěvy. A Severus začal mlžit a říkal takové divné věci... ale nevyrazily jsme z něj nic konkrétního." Znovu pokrčí rameny a začne studovat obsah svého kufru, aby našla místo ještě pro tři knihy, které zatím nikam nenacpala.
Tak teď mi nasadila brouka do hlavy.
Budu se muset Remuse zeptat, co si se Snapem udělali. Kdybych aspoň neměla tak hyperaktivní mozek! To věčné přemýšlení je spíš na obtíž než k užitku. Člověka tu nutí uvažovat o zdánlivě bezvýznamných věcech, kvůli kterým v noci nemůže spát. Jako třeba proč si Sirius tak často zapomíná zavazovat tkaničky, místo abyste se zajímali o to, jak co nejrychleji napravit tu příšernou známku, která se vám minulý týden objevila na opraveném eseji z bylinkářství. Nebo proč Lily večer usíná s knížkou v náručí a ráno si stěžuje na otlačeniny. Nebo... ale to je fuk. Takových maličkostí... A přitom jsou na světě mnohem důležitější věci!
Jako třeba proč škola začíná tak brzo.
Nesnáším vstávání.
Nikdy jsem ho neměla ráda.
To je vždycky cavyků než se vyhrabu z postele. Minimálně dvakrát týdne jsem zlitá od hlavy k patě studenou vodou nebo jinak surově vytržena ze stavu snového. Asi bych měla holkám říct, že je fuk, jestli přijdu pozdě na vyučování, hlavně aby mě nechaly dospat.
Jasně.
Jenomže na to by mi Lily řekla, že v tom případě nemám hrát s klukama karty do dvou do rána a dumat nad tím, co zase provedeme za zákrok proti školnímu řádu.
No, nevadí. Popojedeme.
Morcelle si dobalí svůj kufr a odtáhne ho dolů do haly. Nebo spíš do předsíně. Na halu je to vážně žalostně malá místnost. Mně balení a skládání věcí do kufru ještě chvíli trvá. Nakonec ho ale zaklapnu taky, obléknu se do světle modrých džínsů a krémového trička - moje oblíbené mudlovské oblečení - a vydám se dolů na snídani. Mamka s taťkou jsou bůhvíkde a Morcelle do sebe hází kyselý bílý jogurt.
Vážně nevím, co jí na té břečce chutná, ale máme toho kvůli ní plnou lednici.
Já si ukrojím krajíc chleba a namažu si ho máslem. Pak se posadím ke stolu naproti Morcelle a začne naše obvyklá snídaňová činnost. Vzájemné zírání.
"Co?" zeptá se Morcelle a utře si pusu hřbetem ruky. "Jsem někde špinavá?"
"Ne. A já?"
"Taky ne."
O pět minut později se naše umazaná konverzace opakovala. Stějně jako ještě za dalších pět. Pak Morcelle dojedla jogurt a já asi třetí krajíc chleba s máslem. Morcelle odněkud vylovila jeden z mudlovských časopisů plný krásných a slavných lidí a mě upoutala fotka celkem pohledného tmavovlasého mladíka na titulní stránce, která mi připomněla jednu věc, na kterou jsem se jí chtěla zeptat už včera.
"Hele, Morcelle..."
"No?"
"Proč schováváš pod polštářem fotku Reguluse Blacka?"
"No..." zopakuje Morcelle a začne za časopisem rudnout.
Aha, tak odtud vítr fouká.
"Neboj se. Já to nikomu neřeknu... Možná Siriusovi..." rýpnu si.
Morcelle po mně šlehne rozhozeným pohledem. Vypadá, jako by chtěla něco říct, ale nakonec z ní nevypadne ani slovo.
"No tak mu to neřeknu, no," kapituluju a začnu filozofovat. "Ale každopádně jsi mi mohla něco říct. Myslela jsem, že se ti líbí starší kluci. Regulus by mě vážně nenapadl. Je mu přece teprve čtrnáct... nebo už patnáct?"
"Je mu už patnáct a nastupuje do pátého ročníku," zabručí vzdorovitě Morcelle. "A vůbec, proč v tom šťouráš? Je to kamarád."
Ušklíbnu se.
Jasně, kamarád. To by mě teda zajímalo, proč nemá i fotky Snapea a Narcissy, když je Regulus jenom kamarád.
"Já ti přece nic nevyčítám," pokrčím rameny. "Existuje už přece spousta manželství, kde je žena starší než muž. Nemáš se za co stydět..."
"Calwen!" vyjekne Morcelle a zhrozeně se na mě podívá. "Na to vůbec nemysli. Nemám v úmyslu stát se v nejbližší době paní Blackovou."
Teatrálně si povzdechnu. "Škoda. A já už se těšila, že půjdu za družičku."
"Tak to máš asi smůlu," ucedí Morcelle. "Ve Zmijozelu se vhodný manžel hledá jen hodně stěží. Věděla jsi, že většina sňatků se tam domlouvá přes rodiče?"
"Jo. Sirius něco v tom smyslu občas žvatlá, když má jednu z těch svých depresí."
"Sirius má deprese?"
"Jo," zašklebím se. "Když si zrovna nemůže vzpomenout, se kterou holkou ještě nechodil a která je dost hezká, aby se s ní obtěžoval."
Morcelle asi pochopí, žo to měl být vtip - i když ne zrovna povedený -, protože to nekomentuje a zase zaboří nos do časopisu. Já se koukám z kuchyňského okna na dvorek sousedů, kde se prohání teď už postarší pes Rocky s mladší, ročním výrostkem Mickym, který patří vnoučatům paní Baxterové - to je naše milá mudlovská sousedka, se kterou si docela rozumím. Podle toho, co mi mamka říkala, Mickyho paní Baxterová vnoučatům hlídá, když jsou ve škole.
Asi v devět se do kuchyně konečně dostanou i mamka s taťkou. Na prvního září si vždycky berou dovolenou, aby mohli mě a Morcelle doprovodit na nádraží k vlaku do Bradavic. Mamka pracuje jako lékouzelnice u svatého Munga v oddělení napadení kouzelnými tvory a táta dělá na ministerstvu v oboru nápravy nevydařených kouzel. Jsou vážně skvělí.
Ještě tak chvíli tlacháme v kuchyni o ničem a já se sestrou jsme vystaveny palbě otázek ohledně toho, co si plánujeme letos do školního roku. A nemyslím tím zodpovědnost vůči domácím úkolům. Myslím, že mamka tak trochu doufá, že si konečně najdu kluka. A Morcelle asi taky, i když tu s tím neotravuje. Morcelle jí už ve čtvrtém ročníku rázně vysvětlila, že hledat si kluka ve Zmijozelu je jako hledat budoucnost v čajové sedlině. Upřímně, nikdo z nás na jasnovidectví moc nevěří. Minimálně ne na věštění z čajových lístků.
Ale pak už se všichni zvedáme a já začínám litovat, že jsem měla tak vydatnou snídani. Taťka nám totiž oznámí, že pojedeme Záchranným autobusem.
Nesnáším Záchranný autobus. Někdo by měl vymyslet taky nějakou záchranu před Záchranným autobusem.
Protože tenhle způsob cestování stylu brzda plyn - doslova - fakticky nenávidím.
http://parodie-blbosti.blog.cz
(Mu~he.he, 17. 8. 2009 11:37)